Mám toho na srdci tolik, že se to tam už skoro nevejde. Cítím se jako hrnec. Za chvíli to přeteče. Tak ráda bych si ukradla pár dní jenom pro sebe. Třeba se ubytovat na nějaký wellness hotel, nebo se schoulit v nějaké roztomilé vzdušné kavárničce. S voňavou knížkou a dobrou domácí limonádou.
Od rána se ploužím po bytě a nevím co vlastně chci. Nechce se mi nic a přitom všechno. Kéž bych se mohla rozběhnout kamkoli. Zažít něco nového. Připadám si jako ve svěrací kazajce. Škola, brigáda, focení, ...
Zase mých tisíc myšlenek a nálad v jednom. Chaos. Jsem příšerná pisatelka. Přispívám na blog jednou za uherský rok. Ale vůbec nemám ani chuť dělat třeba něco užitečnějšího. V tuto chvíli jsem schopna se pouze koukat z okna na ten nejkrásnější a největší měsíc, který kouká seshora dolů na mě. Praha krásně svítí, venku fouká podzimní vítr a lidé se plouží po nábřeží v šálách a kabátech asi z kaváren, nebo divadla. Mohla bych se jít procházet mezi nimi. Ale na to jsem moc unavená. Dobrou noc.
