Ráno jsem si po opuštění vyhřáté postele neodpustila rychlý útěk na procházku plnou polemizování o tom "co kdyby", "až bude", a plánování míst imaginárního seznamu "kam jednou musím jít". Trochu mě stahuje špatná nálada z pocitu "už přes rok bydlím s rodiči", ale o to víc mě ve stejném momentu umocňuje euforie, které se nemohu nabažit z momentální chvilky samoty. Miluji rána o samotě a snídaně trvající přes hodinu. Nikdo mě nezahlcuje řeči o imigrantech, světazkáze a já mám čas se správně nastartovat, urovnat si myšlenky a plány do nového dne.
Poslední dny mám neskutečně akční náladu. Chtěla bych toho zařídit tolik, procestovat, navštívit, dokoupit chybějící, zúčastnit se školení.. nebudu si z toho ale každý den trhat vlasy, protože to nejde. Třeba mám jen moc velký oči. Ale na druhou stranu mě přebíjí v paměti slova těch co mě dobře znají, nebo docela rychle poznali: "ta holka má podnikatelského ducha, ví jak na to". Jo..vím až moc dobře. Mohla bych psát manuály jak správně podnikat, pokud teda znáte výherní čísla v loterii. Pokud bydlíte na zámku, na zahradě máte jednorožce a po kapsách vílí prach. A to je ten problém. Já jsem zatím zavřená ve věži toho zámku. Nemůžu ani krok zpět, ani napřed. Zbývá mi jen čekat. Čekání je k ničemu. Jsem žena - nevím co chci, ale chci to hned. Jako teď hned! Deset, devět, osm, sedm....tak kde je problém?!
Žádné komentáře:
Okomentovat