Zdravím jaro!

A pěkné Velikonoce. I když se přiznám, že české tradice zrovna nevyznávám. Krev mě táhne celým životním stylem víc na sever a proto mám možná malý problém zařadit se nejen s českými tradicemi do davu, ale i s celým českým životním stylem..a to jsem se sakra narodila v česku..

Dnes je to přesně rok ode dne " otočímtiživotnaruby ", kdy mi jedna pro mě doteď nepochopená  osoba sebrala mou bláznivost, bezstarostlivost, chuť do života a životní nasazení vol.100%. Ale co bylo..bylo. O tom jsem tu napsala kdysi až dost.

Letošní zimu jsem si téměř vůbec neužila, moc poctivě neodplesovala a ani jednou nebyla na horách. Takže jsem nervózně vyčkávala příchodu jara. Ale ani tohle jaro mě 100% nepřivítalo tím prvním "polibkem" svěží vůně probouzející se přírody ve vzduchu jako tomu bylo vždy předtím. Taková ta voňavá atmosféra i přestože ještě nikde nic nekvete. Nyní je zahrada už téměř celá odzimovaná a pomalým tempem se ukazuje v plné parádě. Mít svůj vlastní koutek zahrady jako před lety..před lety..ano.. než mi na můj květinový klenot rodina postavila pro sestru nevzhlednou dřevěnou zahradní chatku o ničem. A tak zanikl můj záhon plný tulipánů, narcisů, hyacintů, bellissek.. střídající jej pivoňky, frézie a neskutečné lilie. Tichá vzpomínková poezie.
Snílkování mě přivádí den za dnem k myšlenkám na vlastní bydlení. Cítím v kostech, že s vlastním klidným bydlením by život dostal nových rozměrů. A možná i ty tradice by mě začaly bavit. Mít volnou ruku, interiér dle svého vkusu (světloooo), voňavé svíčky a ve váze ty nejvoňavější frézie a pivoňky.
Vždycky to začíná tak nevinně. Asi jako když posunete stůl do jiného rohu a zjišťujete, že to vlastně vůbec není ono. Že to chce kompletní změnu. Záludné životní období.
Mám pocit, že poslední dobou vůbec nežiji. A přitom být více při sobě a cítit pocity, byla bych/jsem tou nejšťastnější holkou na světě. Jen jsem pořád ze všech událostí za poslední rok tak dobitá, zamrzlá, že nejsem schopná ze sebe nějaké pocity vůbec dostat. Jsem stále ve fázi házejte po mě třeba dlažební kostky, ale se mnou to nepohne. Takže mě opět chytá euforická vlna poznávat sama sebe.  Nakupovat a dočítat knížky plné psychologie a nad každým zhltnutým řádkem nahlas vítězoslavně pronést: "To je přesně ono!" a nebo údivné a spokojené "Proč jsem si na tu knížku nenašla čas dřív?".